Spolupráce s Chelčickým domovem Sv.Linharta o.p.s.

PŘÍBĚH, KTERÝ SE STAL SKUTEČNOSTÍ:

Jak to všechno začalo mezi Chelčickým domovem sv. Linharta a řeznictvím pana Dědoucha?

V malebné vesničce Jižních Čech, která nese jméno Chelčice, zrodil se v srdcích lidí nápad. Jakých lidí a jaký nápad, ptáte se? To Vám rádi povíme.

Už pouhou cestou do Chelčic, člověk, který se umí dívat, cítí lásku a úctu k přírodě, k tradicím, k řemeslům.. Podél cesty se táhnou ovocné sady, které střídají sady jabloní, třešní, višní, hrušní, s plantážemi rybízů. Na remízcích kvetou bezy a na návsích krásně voní lípy. A když ranní slunce prosvitne mezi stromy, máte pocit, že jste se ocitli v pohádce.

Tolik čisté krásy. A čistá srdce mají i lidé, kteří pracují v Chelčickém domově sv. Linharta. Dávají ze sebe to nejlepší, aby ulehčili život těm, kterým nebylo dáno do vínku plné zdraví. Těm, kteří každý den svádí boje, které si zdravý člověk neumí vůbec představit. A oni nám naši péči vracejí svými úsměvy, prací, elánem a odhodláním všem těm takzvaným „handicapům“ ukázat, že se s nimi umějí vypořádat a život si užít naplno.

Posuďte sami a přečtěte si povídku, kterou jsme nazvali:

Vrchovatá míra lásky

Kolem paní Jarušky se shromáždilo v Chelčickém domově osmnáct dospělých lidí s mentálním postižením a všichni se dívali do košů s dobrotami z ovoce a zeleniny z přírodní zahrady. A paní Jaruška povídá: „Děkuju, vy jste si vzpomněli, to si dám dneska k obědu“ A Karlík povídá: „tohle si dejte k tomu masu“, a Helenka „to je švestkový“, a Růženka „čatní“. A paní Jaruška povídá: „vy jste mi uvařili dobrý čatní… Dám si ho do skříňky a zítra si ho dám s masem a těstovinami…“.

Všichni se na sebe podívali šibalskýma očima a se širokým úsměvem se podívali na Jarušku… „No, to není možný, povídá Jaruška, dala jsem do skříňky jednu skleničku a teď je jich tam pět… Magdičko, otvíral někdo skříňku?“ „Ne, ne“, povídá Magdička… Jaruška dveřmi zavolá na klienty do zahrady: „Otvírali jste někdo skříňku?“ Všichni se podívají šibalsky na sebe a pak šťastně na Jarušku a volají: „Ne, ne…“. Jaruška si chce dát čatní k masu a vidí, že tam je deset různých skleniček. Otočí se na Markétku: „Otvíral někdo skříňku?“… A Markétka řekne: „Ne, ne“. Zavolá na klienty otevřenými dveřmi: „Otvíral někdo skříňku“? Lidé s mentálním postižením na sebe šibalsky mrknou a pak Jarušce se šťastným úsměvem povídají: „Ne, né“.

Dalšího dne Jaruška otvírá skříňku a je plná lahviček… „Honzo, nech toho prosím Tě, a pojď sem… Co to je?“ „Skleničky. Plný. Samý čatní - švestkový, dýňový, třešňový a taky dýňová hořčice a zeleninový čalamády“. Otevřenými dveřmi volá Jaruška na klienty: „Otvíral někdo skříňku? Klienti se na sebe šibalsky podívají a šťastně na Jarušku: „Ne, né“.

Jaruška druhého dne otevře šatní skříňku, pro zástěru do skříňky nemůže, skříňka je plná zavařených skleniček dobrot ze zeleniny a ovoce k masu. „Marcelko, já už nemůžu, plná skříň skleniček s čatní…“. Zařve na klienty: „Nosil někdo něco do skříně?“ A klienti se šibalsky dívají na sebe a pak šťastně na Jarušku:  „Né, né“.

Za měsíc má Jaruška narozeniny. Otevře své auto a je plné zavařených čalamád, čatní, hořčic. Volá starostovi: „Neviděl někdo něco nosit do mýho auta?“ A volá na klienty otevřenými dveřmi: „Nosil někdo něco do mýho auta?“ Klienti sociálně terapeutických dílen se na sebe šibalsky dívají a pak šťastně na Jarušku: „Né, né“.

 

Pomozte zahradnici Jarušce a jejím přátelům z Linharta zbavit se dárků, protože má hrozný strach z blížících se svátků… Pan Dědouch a jeho řeznictví Chelčickému domovu taky pomáhá s potravinovými výrobky, aby je nazavalily… Půjdete do toho taky? Pomůžete jako pan Dědouch koupit si kvalitní potravinové dobroty z přírodní zahrady?

S respektujícím vedením zvládnou lidé s mentálním postižením mnoho různorodé práce. A jak to tak bývá, někdy náhody zafungují a potkají se lidé, kteří se potkat měli a začnou spolu psát nový příběh. Tak jsme se my potkali s panem Dědouchem. Osobně. Oslovili jsme ho při jedné z našich akcí v Chelčickém domově. A osud tomu chtěl, že jsme se dali do řeči a uvědomili si, jak moc máme společného.

Přestože každý z nás působí v jiném oboru, jedno, a sice to hlavní, máme společné. Děláme svoji práci srdcem a s láskou. Zakládáme si na tradici, poctivosti a na tom, že za našimi výrobky je příběh. Každý člověk, který se na konkrétním výrobku podílí, dává tím do něj svoji víru a naději, že jeho práce má smysl, že je na světě platný a má tady svůj úkol. Žádný člověk na světě není zbytečný. Každý tu je, aby svět něčím obohatil.

Oslovili jsme pana Dědoucha a jeho firmu ke společné cestě… Vykročili jsme a doufáme, že budeme i díky Vám, moci kráčet pevným krokem. Věříme, že z našich výrobků ucítíte lásku, kterou do nich vkládáme a že si je budete vychutnávat všemi smysly a s vědomím toho, že jejich zakoupením dodáváte tolika lidem sílu jít dál. Děkujeme Vám, že se stáváte součástí našeho příběhu. 

S úctou Vaši Linhartovští z Chelčic.